Edice Bez Frází: "Osm litrů - Lukáš Mensator"


V tomto článku nabízíme úryvek z příběhu #BauerTrenéra Lukáše Mensatora..

 

Nejdřív nastoupila křeč v oblasti kyčle a šířila se dolů až někam do prstů. Fotbalisti to znají, lehnou na trávník a někdo jim narovná nohu. Jak jsem se ale předklonil a chytnul se za první bolavé místo, postupně mi vypnuly záda, břicho i ruce. Dál už to nešlo.

Poprvé se mi tohle přihodilo v dorostu při zápase na Spartě ve staré Sportovní hale. Vůbec jsem netušil, co mě čeká. Myslel jsem si, že mi je prostě jen špatně, protože na mě něco leze, ale chtěl jsem chytat dál. V pětačtyřicáté minutě jsem cítil, že to je hodně na houby a v padesáté už bylo zle. Musel jsem se na to vybodnout.

Střídám, nemůžu dál.

Tunýlkem od ledu jsem nějak dopajdal do kabiny, spoluhráči ze mě strhali výstroj, a až když do mě v přivolané sanitce pustili fyziologický roztok, ulevilo se mi. Vezli mě do Nemocnice Na Františku, bylo mi bídně, ale vyšetření nic neodhalila. Propustili mě ještě ten den.

Asi jsem špatně jedl, málo pil. Nedávno jsem měl boreliózu. To se stává…

Jenže ono se to stávalo častěji. Nedokázal jsem vypozorovat, co moje potíže spouští. Někdy se objevily, jindy ne. Díky agentovi jsem měl alespoň zajištěnou skvělou lékařskou péči a prodělal jsem jako mladý vyšetření, jaká jiní neabsolvují za celý život dohromady. Staral se o mě pan doktor Krejčí, který byl i u fotbalové reprezentace, zkoumali mi i srdce, laktát ve svalech a… nic. Žádný ukazatel, který by znamenal nějakou nesrovnalost. To bylo na jednu stranu fajn, na druhou mě to nutilo přemýšlet, proč se tedy dostávám do tak nepříjemných stavů. Co se mnou teda je, proč se tohle děje. Přečetl jsem na to téma nespočet materiálů. Bezvýsledně.

Teď, o spoustu let později, si myslím, že alespoň částečnou odpověď skrývá moje povaha. Přesněji řečeno, moje přehnaná zodpovědnost vždy a za všech okolností.

Jsem takový i v běžném životě. Hlídám, jestli nekape voda. Pětkrát utahuju kohoutky, které po mně pak nemůže nikdo otevřít. V peněžence kontroluju bankovky, v kapse klíče, hodinky a mobil. Vyberu z bankomatu a doma se pak dívám do účtu, jestli se všechno správně odečetlo. Nedej bože abych měl v domě plynový sporák a topení, to bych jen přemýšlel, jestli to neřachne.

Když jsem zápas absolvoval jako střídající brankář na kraji střídačky, trnul jsem, že kustod otevře vrátka přesně ve chvíli, kdy někdo někoho nažene do trychtýře na prknech a on se zlomí o hranu. Dnes jako trenér sotva vlezu na led s dětmi, zavírám mantinel, aby se někdo nepřerazil. Hlavou se mi honí nejhorší scénáře. Ne proto, že jsem pesimista, ale abych jim předešel.

Všechno, aby bylo přesně, dopodrobna. Všechno si moc beru. Asi to souvisí s tím, jak mi svět během dospívání ukázal, co všechno se může ve vteřině podělat. Každopádně ani na ledě moje povaha neustoupila nikam do pozadí.
Říká se, že brankáři jsou jiní. Tak trochu blázni. A že jejich nejčastějším charakterovým rysem je flegmatičnost, protože si nesmějí nic dělat z inkasovaných gólů. Vždyť stejně vždycky nějaký dostanou.

Jo, je to tak. A já byl pravý opak. Všechno jsem si až moc bral.

Odjakživa mě svazoval pocit, že na mě dvacet frajerů spoléhá a já jim to nesmím zkazit. Nepoukazoval jsem na jiné, že špatně brání a že měli dát víc gólů, pokaždé jsem hledal chybu u sebe. Moji makovici tohle vždycky spolehlivě sešněrovalo. Přitom nejsem blázen, myšlení jsem měl nastavené správně, jinak bych nezvládl nic z toho, co se mi v kariéře povedlo. Neustál bych všechny ty vypjaté momenty, důležité zápasy, série play off. Nedokázal bych pomoct Varům k mistrovskému titulu.

Přes všechny své vnitřní obavy jsem se nikdy nesesypal. Naopak, čím důležitější utkání mě čekalo, tím víc mě hokej bavil, chytal jsem líp a dokázal jsem se přitom úplně vyždímat. V takové chvíli mě nikdy žádná křeč nebrzdila. Třeba v play off obecně jsem neměl jeden jediný problém. Protože se hrálo každý druhý den a já neměl čas moc přemýšlet, byl jsem v zápřahu. Pokud jsem měl horečku, vzal jsem si paralen a nic víc jsem neřešil. Stačilo mi, aby měl grády i obyčejný ligový zápas. Za našich časů jsme třeba přijeli do Zlína a tam se to na nás valilo. Co střídání, to nějaká šance, já měl na konci pětačtyřicet zákroků a pocit, že můžu chytat hned další utkání.

V Plzni kluci vzpomínali, jak vždycky veterán Jarda Modrý říkával: "Hoďte tam ten karboš a hrajem." Prostě žádné velké rozebírání, co bylo a bude. Jakmile se mi podařilo takhle zápasy brát, byl jsem v pohodě. Vzpomínám, jak jsem jednou za nároďák proti Finům střídal Milana Hniličku už v osmé minutě. "Běž, dělej…" To jsem byl tak mimo, že jsem si i nejdřív nandal lapačku na druhou ruku, ale byl jsem rád, že vůbec můžu v té brance stát, takže jsem neměl čas o ničem moc dumat. Přesně takhle mi to vyhovovalo. Nejlíp se mi chytalo, když jsme přijeli kvůli zácpě někam třeba hodinu před startem zápasu.

Jak jsme ale třeba spali na Moravě den a půl dopředu, to byl konec. To samé, když byla reprepauza, kdy jsme měli třeba deset dní do dalšího utkání. Stresovala mě i první kola ligy, u nichž jsem mohl dlouho dopředu přemýšlet, co mě čeká. I v autobuse cestou na zápas jsem si říkával, že kdybychom píchli, třeba bychom ani nestihli začátek a já bych nemusel špekulovat.

Když jsem se později v Plzni dostal do branky třeba jen na každý šestý zápas, byl jsem pokaždé mimo. Od pondělí jsem třeba věděl, že v neděli chytám, a mně od té doby šrotovala makovice, proti jakému týmu, co tam je za hráče, jací tam jsou útočníci, kam kdo zakončuje, a co když udělám tuhle chybu a co když se stane tohle, a co když támhleto… Úplně zbytečně jsem si zasíral myšlenky.

Stejně tak, když jsem měl při samotné hře čas postávat a přemýšlet.

Při zápasech s outsidery se mi pořád honilo hlavou, jestli ujedou, neujedou… Nebo úvahy typu: "My měli dvě přesilovky, takže teď to začne rozhodčí kompenzovat. My měli pět na tři, to oni ji budou hrát taky. A mají tam tohohle, co střílí odsud. A co když to přehraje na tohohle."

Jak jsem nebyl do hry tak ponořený, připouštěl jsem si, co všechno se může v dalších minutách stát a že třeba udělám chybu a dostaneme kvůli mně gól.

V takovém případě mi pomáhalo jediné. Čumákovat po tribuně. Kdo má kde jaké triko, kde sedí hezká holka. Hlavně nesledovat pořád puk, nebýt v nepřetržitém napětí.

Největší průšvih ovšem stejně znamenalo vědomí, neodbytný pocit někde vzadu v hlavě, že se TO může stát.
Že se zase můžou ozvat křeče.

Průser byl, když se první objevila už někdy koncem první třetiny. To jsem měl okamžitě jasno, že celý zápas už bude na houby. Nikdy jsem sice neomdlel, neměl jsem žádný výpadek, ale škeble se mi mnohdy motala pořádně a bylo mi strašně zle. Jak to začalo, už mi bylo jedno, jakým výsledkem to dneska dopadne, hlavně ať už je konec. Soustředil jsem se na jediné, abych dochytal se ctí.

Stalo se ale, že jsem i někdy třeba pět minut před koncem řekl, že to je špatný a už to dál nedám, musím střídat. Nebo jsem nešel na prodloužení. Nejčastěji v halách jako měly třeba Budějovice, kde bývalo hodně horko. Lukáš Sáblík, s nímž jsem toho ve Varech zažil v brankářské dvojici hodně, na takovou možnost býval připravený. Sledoval mě a dokázal poznat, kdy se má udržet v pohotovosti. Po důvodech střídání se mnohdy nikdo nepídil, a když už jo, nějak se to zakamuflovalo. Drobné zranění, oprava výstroje… Cokoliv. Ani soupeři často netušili, co se skutečně děje.
Zato všude, kde jsem hrál, vedení i spoluhráči věděli, že mě tohle může potkat.

Když jsem měl potíže jednou za půl roku, okej, ale jak se občas stupňovaly, taky na mě někdy koukali jako na cvoka. I mně samotnému, když jsem takhle skučel třeba dvakrát za týden, problesklo, jestli mě kvůli tomu nevyhoděj. Jednou jsem skutečně i slyšel, že beru takové a takové peníze a přitom půl sezony lítám po doktorech. Přitom já, pokud mě trenéři nasazovali, chytal, co se dalo. Třeba v mistrovské sezoně jsem v základní části nenastoupil jen třikrát, byl jsem pokaždé ready.

A kluci, ti byli skvělí. Pomáhali mi všechno před světem tutlat, pytlíkovat.

Celý příběh najdete na webu bezfrazi.cz.